Jarní rosa spadaná na konečky, tvých řas.
Rozlité večerní červánky na podlaze zítřka.
Pozlacená rybí šupina ve tvých rtech.
Mýdlová bublina poletující kolem tvé ruky.
To vše, a víc, jsem já…. !
V lednu
Jak voní tvé vlasy?
jak voníš ty sám?
Tak já slyším hlasy
ve skleněném lese.
Na stromech listí sedí
z jemného křišťálu,
něžně tančí….
oddávám se milostnaým hrám.
Tvé vlasy voní ranní rosou.
A ty?
Ty voníš mnou.
Jak zimní Spáči vytrhlí ze svých snů. Brodíme se závějí smutku.
Paprsky dětství dopadají na zašlé linoleum.
Obrazy minulosti se promítají
do silné vrstvy prachu.
Dlážděná podlaha v dlouhé chodbě. Obraz slunečních paprsků
klouzající a hledající světlo.
Světlo naděje a života.
Babočka přitisknuta k podlaze, slepená křídla prachem.
Rozevřená životem.
Ranní melancholie
Potrhané pavoučí nitky.
Vyschlá rosa na víčkách.
Vzdalující se tvá ruka.
Smrt v oblacích.
Rozšlapané skořápka na cestě.
Ulítlé křídlo z motýla.
Ruce
A jen ruce dvou spiklenců,
mihotají se ve tmě.
Proráží bariéru zatrpklých srdcí
A jejich hlasy prosí:
netrhejte nitky naší pavučiny,
našeho propletení.
Nedržte Nás pod krkem
A netlačte tolik.
Nebijte nás důtkami.
Pochopte nepochopitelné
a nechte Nás spojené s vesmírem,
s labutí písní. ..se sebou navzájem.
S hloubkou duše a čistotou lásky.
Ticho
Jak zimní spáči vytrhlí ze svých snů, brodíme se závějí smutku.
Jak kopretina vyrvaná z kořenů života bojujeme o mateřské mléko.
Jak malé děcko uchopené do
spárů orla, křičíme o pomoc.
Však nikdo Nás neslyší.
Bušíme do vrat srdcí
zavřených petlicí.
Klečíme u nohou otroků Světa
a pláčeme bezmocí nad
odvrácenou tváří lásky.
Mrtví v duši padáme do propasti nenávisti…!
Slepá
Možná mám na očích pásku,
nevidím jaký je čas.
Necítím studený vítr,
neslyším lidský hlas.
Chci vykopat v sobě
antickou krásku.
Rozežhnout plamen,
jenž pomalu has.
Ticho je síla.
Pomalost pohyb.
Láska i bolest musí odeznít. Zrcadlení.
Nalézám se v okamžiku obdarování
Když bubnuje déšť tiše a šeptá střechám.
O milování, o listování v našich tělech.
Okamžik, v kterém vím, že žiju.
Právě toto je skutečnost.
Navždy
Vyřezat do kůry stromu tvé jméno.
Mít ve své kůži
vpitou tvou vůni.
Zachován na tvářích
dotek tvých dlaní.
Uchovat ve svém srdci
obraz tvé krásy.
Když létavice spadne z noční oblohy.
Přikryje se večerní rosou.
Vlahý vánek ji objímá a konejší.
A ona ví, že se na oblohu opět vrátí.
Jak je možné v jednu chvíli cítit tolik něhy a vděčnosti?
Jestli mám zemřít, tak teď. Nic už to nepřekoná.
Když kráčíš krajinou a nic jiného si nepřeješ, než potkat duši spřízněnou. Když pluješ v oblacích a jsi v rozpacích ztracená.
Zas v samotě v té jediné jistotě.
Když přesvědčuješ sebe, že svět není černobílý, když vrátí se barvy, byť na malou chvíli, když duše bolí.
A listí padá ze stromů
tak jako vloni.
Když tvé nejtěžší období tě v
pase zlomí.
Když jediná náruč otevřená
ve tmě tmoucí, je a já tvá žena jsem nevidoucí.
Dnes se mi celý den honí hlavou myšlenka, přání otázka.
Žít dobrý život.
Uvědomění si velkého daru a naprosté přijetí všeho co opravdový život přináší.
V bezhvězdných nocích přichází pomalu vnitřní svoboda a klid.
Požehnání v časech krve a bolesti.
V sobě nosím malé nebe.
Má nejkrásnější podobu plnou hvězd a na konci podobu člověka.
Duše se nesetkají na cestě jen tak, ale protínají se v hloubkách bytí.
Jsou k sobě přivolány.
Ten jeden člověk, kterého budu mít navždy ukrytého v srdci.
Podoba
Stejně jako v zrcadle ji
nacházím ve svém stínu.
Na střechách
Na střechách domů tančí si listí.
A mě začíná být jedno,
kdo si co myslí.
Chci návrat domů.
Do sebe sama.
Obejmout srdce.
Odehnat hada.
Na střechách domů
se dým líně válí.
Odhodit pocity co tak moc pálí.
Chci návrat domů
do sebe sama.
Dělat věci co mám tak ráda.